Upírům ...hrozí odhalení

5. prosince 2016 v 19:49 |  Upírské Vánoce

Kapitola 5.

Divím se, že jsem nezavřeštěla na celé kolo. Jen jsem tam stála, chvěla se po celém těle a hlavou mi vířila spousta myšlenek.
Jsou to masoví vrazi a tohle je krev z jejich obětí…? Sedla jsem si na zem a přinutila svůj šílící mozek trochu se zklidnit.
Možná to vůbec není lidská krev… uklidňovala jsem se. A v tom mě něco napadlo. Konkrétně, do hlavy se mi vloudilo jedno jméno:
Robert. Můj spolužák, blázen přes chemii.
"Je to krev?"
Robert nakrčil svoje perfektní obočí.
"Prozkoumáme to…"
S povzdechem jsem sebou plácla do jednoho z křesel, co má v pokoji.
"U toho být nemůžeš", otočil se na mě rychle. V ledově modrých očích se mu zračil přísný rozkaz.
"Ale -"
Důrazně zavrtěl hlavou. A tak jsem byla nucena opustit jeho pokoj. Dala jsem si ale pořádně záležet, aby mi to trvalo co nejdéle a abych při tom dělala pořádný hluk.
Zdálo se mi, že když jsem vyšla z místnosti, zaslechla jsem cosi jako tiché uchechtnutí. V první chvíli jsem se chtěla obrátit a prohlásit něco peprného - ale nakonec jsem si to rozmyslela. Přeci jen, kdo jiný, než Robert by mi s tímhle pomohl.
Chvíli čekání jsem strávila prohlížením si jejich rodinných fotek, které Robertovi rodiče rozvěsili po celém jejich malém bytečku.
Usmívaly se ze všech jeho dvě plavovlasé sestry (dvojčata, která už s nimi nebydlí) a pihovatý Robert s ledově modrýma očima.
Když mě zavolal, byla jsem do nich tak zabraná, že jsem ho hned nezaslechla.
"Hanko! Slyšíš?! Mám to hotový!"
Přicválala jsem k němu do pokoje se zvědavýma očima.
"Krev?"
"Krev", kývl. Vypadal dost rozčileně.
"Co se děje…?", zeptala jsem se opatrně, protože se netvářil nijak nadšeně, vesele a… ani normálně. Jeho výraz by se v tu chvíli dal popsat spíš jako rozčarovaný, zděšený a hlavně - znepokojený. To je to pravé slovo! Znepokojený.
"Teď mi Hanko řekni", začal pomalu, jako kdyby mluvil s někým mentálně zaostalým "kdes tu krev sebrala."
Kousla jsem se do rtu.
"To ti nemůžu říct."
Rob kývl. Nevypadal ale, že ho moje odpověď uklidnila. Jeho prsty si nervózně pohrávaly s malými skleněnými ampulkami.
"Tak co je s ní?"
Podíval se mi vážně do očí.
"Lidskou krev poznám bezpečně."

Zamrazilo mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama