Netopýří večeře

11. prosince 2016 v 20:01 |  Upírské Vánoce

Kapitola 6.

Byl prosinec a ze zahrady na mě důvěrně pomrkával bílý sníh. Chladný na dotek jako… jako upíří kůže. To byla totiž jedna z variant toho, proč s sebou mí příbuzní vozí lahvičky s lidskou krví. A musím říct, že asi - ač to zní jakkoliv divně - nejpravděpodobnější.
Ptala jsem se mamky na chudokrevnost a něco jsem si o tom zjišťovala. A moje závěry vypadají asi takhle: Nemají injekční stříkačku.
Předpokládám, že k rituálům ji taky nevyužívají a masoví vrazi nejsou celkem určitě.
A navíc - kdykoliv jsem na ně nastražila nějakou "antiupírskou past", vyšlo to.
Česnek? -Ale neblázněte, oba na něj mají alergii! Stříbrné náušničky pro Esmeraldu? -Nene, kdepak, stříbro jí zaněcuje ušní dírky!
Takže máme doma upíry. Ach bože! Jak to teď povědět Katce? Nakonec jsem za ní osobně zašla domů. Její láska k Ernestovi už naštěstí trochu vychladla, takže se s ní dalo i s trochou trpělivosti komunikovat.
Vyklopila jsem jí to všechno pro jistotu jedním dechem, aby mě nemohla přerušit. Navíc jsem doufala, že to takhle pro ni bude stravitelnější.
Oči se jí v průběhu mého vyprávění tak rozšířily údivem, až jsem měla strach, aby jí nevypadly z důlků.
"Upíři? Ernest je…", téměř šeptala a kukadla se jí fanaticky leskla "...Ernest je upír?"
"Už to tak bude", kývla jsem.
Katka na mě pár sekund beze slova zírala - a najednou se vymrštila z postele, na které jsme doteď obě seděly, zavýskla a začala poskakovat po pokoji jako šílenec.
"Budu mít děti s upírem!" křičela nadšeně "Malý upírky! Spoustu malejch upírků! - A budeme bydlet v Tanzánii-"
"Kat?", přerušila jsem ji opatrně.
Překvapeně se zarazila
"No?"
"Nerada ti kazím iluze, ale když už, tak upírská zem je údajně Transylvánie, ne Tanzánie"
Bezstarostně máchla rukou.
Přikryla jsem si zoufale obličej dlaněmi. A kdo mi pomůže teď?
Doma Esmeralda s Ernestem připravili večeři. Opatrně jsem se rýpala v jídle. Co kdyby tam zase byla nějaká krev?
"Nechutná ti to?", otázala se úslužně Esmeralda. Na obličeji jako kdyby měla přilepenou masku. Starostlivou, milou, usměvavou.
A v tu chvíli mi ruply nervy.
Snad to bylo tou maskou, že ten dlouhodobý tlak konečně povolil - a já, jako časovaná bomba vybuchla.
"Ne!", praštila jsem vidličkou o stůl až všechno na stole poskočilo.
"Hanko?", zvedla mamka překvapeně obočí.
Ale já už jsem soptila a nenechala se zadržet.
"Nebudu jíst něco, v čem by mohla být zase nějaká krev!", probodla jsem sourozence nenávistným pohledem. Hlavou mi proletělo, jaká je škoda, že nejsem bazilišek.
Letmo na sebe zaraženě pohlédli. Byla to chvilička, ale stalo se to. Mamka a táta na mě zatím bezhlesně zírali.
"No ukažte se!", zasyčela jsem na své příbuzné "Nechcete se rovnou proměnit v netopýry?"
"Hanko?"
Esmeralda pohotově nasadila ustaraný výraz. "Předvánoční horečka. To známe…", zamumlala. Zhluboka jsem vydechovala a konečně mi po několika dnech bylo naprosto skvěle. To samé zřejmě ale nemohla v tu chvíli tvrdit moje matinka. S výrazem plným studu totiž beze slova ukázala na dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama