Lesk v očích, bušení srdce

18. prosince 2016 v 19:33 |  Upírské Vánoce
Co všechno umí upíří pohled? Hodně!
Napjetí se stupňuje, Štědrý den máme za dveřmi a pořád jseště se úplně neví kdo z koho. Bude se něco konečně dít? Čtěte a užijte si to! :-)

Kapitola 7.

Seděla jsem ve svém pokoji a pozorovala blikající světýlka za oknem. Byla noc a tma a venku svištěl vítr, přičemž vydával podivné úpivé vzdechy. Vánoce, Vánoce přicházejí.
Štědrý den byl už zítra.
Dárky, schované v úhledných balíčcích jsem měla schované pod postelí a už jen čekaly, až je vytáhnu. Katka se rozhodla trávit Vánoce s rodiči na horách. Tedy - ona se nerozhodla, protože kdyby to bylo na ní, vzala by si kartáček na zuby a přestěhovala se k nám. Konkrétně do podkroví, k Ernestovi.
A tak jsem tam seděla a koukala na to vánoční blikání venku. Obchoďák na druhém konci města vysílal své světelné pozdravy až sem.
Zboží všeho druhu.
"Cvak."
Rychle jsem se otočila… a spatřila ve dveřích Esmeraldiny lesklé černé oči.
"Co zas chceš?", zavrčela jsem podrážděně.
"Pro příště bych prosil množné číslo", ozvalo se ale místo odpovědi a do mého pokoje se vetřel Ernest. Ta tam byla jeho uhlazená tvář, příjemná a úslužná.
Esmeralda tiše zavřel dveře.
Jeho oči teď plály a připomínal svým vzhledem spíše nějakou božskou bytost než člověka… koneckonců, všude se přeci píše, jak jsou upíři krásní. Nikde ale nenajdete - prolétlo mi hlavou - jak bravurně to umí skrývat.
Teprve teď jsem pochopila, co na něm Katka viděla. Cítila jsem, jak mi vyschlo v krku.
I Esmeralda se změnila. Teď už nepřipomínala mladou služtičku, ale nějakou rusalku.
Ernest se bez okolků posadil do mého křesla. Chtěla jsem zlostně vykřiknout, že to je moje křeslo, ale jakási zvrhlá část uvnitř mě vrnivě zaprotestovala a dokonce mi navrhla, abych si přehodila nohu přes nohu (odůvodňovala to tím - no brrrr! - že to prý bude vypadat víc sexy).
A tak jsem jen seděla a zírala na Ernesta.
Ten přimhouřil oči a lenivým hlasem, jaký jsem od něj slyšela poprvé, se zeptal:
"Jak dlouho to víš?"
V první chvíli jsem musela potlačit tu odporně zvrhlou osobu, co mi vtíravým hlasem navrhovala, abych se pokusila svůdně zamrkat - a pak jsem co nejklidnějším hlasem odpověděla:
"Jak dlouho vím o tom, kdo doopravdy jste? Proč to chceš vědět?", a pro jistotu jsem se jízlivě ušklíbla. Tedy, doufám, že to tak vypadalo.
Ernest se uchechtl, přičemž jsem si všimla jeho lesklých špičáků. Jak to, že před tím...?! - ale to je fuk…
"Hanko, celou dobu jsme s tebou zacházeli v rukavičkách. Víš, udělali jsem mnohem víc, než nám nakazují naše zákony. Nejen, že jsme tě nepokousali - to by nás ostatně stálo život, že? - ale my jsme navíc dobrovolně nosili čočky, jedli speciální prášky na zmenšení špičáků", vypočítával s jakýmsi chmurně pobaveným výrazem, "a tak dále a tak dále.
Takže ty bys pro nás taky teď něco mohla udělat, nemyslíš?"
Podbízivý tón jeho hlasu mě nutil říct procítěné ano, ale udržela jsem se.
"Ne."
"Ale no tak!", přidala se Esmeralda. Párkrát roztomile zamrkala a vycenila ty děsivě špičaté zuby.
"Bojíš se? ...protože vy lidé jste nejnebezpečnější, právě když se bojíte!"
Nedalo se to vydržet. Ernestův hypnotizující pohled mě doslova elektrizoval. Zvenčí jsem zachovávala co nejklidnější vzhled, ale uvnitř mě to doslova vřelo.
"Dobrá…", zamumlala jsem. "Fajn, řeknu vám co chcete", cítila jsem, že už to dlouho nevydržím a asi se na Ernesta vrhnu (což jsem doopravdy nechtěla),"ale už přestaňte!"
Poslední slova jsem vykřikla.

Upíří sourozenci na sebe pobaveně mrkli - a lesk se z jejich očí náhle vytratil. Už to byli zas ti obyčejní a naprosto neskutečně otravní příbuzní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama