Prosinec 2016

Lesk v očích, bušení srdce

18. prosince 2016 v 19:33 Upírské Vánoce
Co všechno umí upíří pohled? Hodně!
Napjetí se stupňuje, Štědrý den máme za dveřmi a pořád jseště se úplně neví kdo z koho. Bude se něco konečně dít? Čtěte a užijte si to! :-)

Kapitola 7.

Seděla jsem ve svém pokoji a pozorovala blikající světýlka za oknem. Byla noc a tma a venku svištěl vítr, přičemž vydával podivné úpivé vzdechy. Vánoce, Vánoce přicházejí.
Štědrý den byl už zítra.
Dárky, schované v úhledných balíčcích jsem měla schované pod postelí a už jen čekaly, až je vytáhnu. Katka se rozhodla trávit Vánoce s rodiči na horách. Tedy - ona se nerozhodla, protože kdyby to bylo na ní, vzala by si kartáček na zuby a přestěhovala se k nám. Konkrétně do podkroví, k Ernestovi.
A tak jsem tam seděla a koukala na to vánoční blikání venku. Obchoďák na druhém konci města vysílal své světelné pozdravy až sem.
Zboží všeho druhu.
"Cvak."
Rychle jsem se otočila… a spatřila ve dveřích Esmeraldiny lesklé černé oči.
"Co zas chceš?", zavrčela jsem podrážděně.
"Pro příště bych prosil množné číslo", ozvalo se ale místo odpovědi a do mého pokoje se vetřel Ernest. Ta tam byla jeho uhlazená tvář, příjemná a úslužná.
Esmeralda tiše zavřel dveře.
Jeho oči teď plály a připomínal svým vzhledem spíše nějakou božskou bytost než člověka… koneckonců, všude se přeci píše, jak jsou upíři krásní. Nikde ale nenajdete - prolétlo mi hlavou - jak bravurně to umí skrývat.
Teprve teď jsem pochopila, co na něm Katka viděla. Cítila jsem, jak mi vyschlo v krku.
I Esmeralda se změnila. Teď už nepřipomínala mladou služtičku, ale nějakou rusalku.
Ernest se bez okolků posadil do mého křesla. Chtěla jsem zlostně vykřiknout, že to je moje křeslo, ale jakási zvrhlá část uvnitř mě vrnivě zaprotestovala a dokonce mi navrhla, abych si přehodila nohu přes nohu (odůvodňovala to tím - no brrrr! - že to prý bude vypadat víc sexy).
A tak jsem jen seděla a zírala na Ernesta.
Ten přimhouřil oči a lenivým hlasem, jaký jsem od něj slyšela poprvé, se zeptal:
"Jak dlouho to víš?"
V první chvíli jsem musela potlačit tu odporně zvrhlou osobu, co mi vtíravým hlasem navrhovala, abych se pokusila svůdně zamrkat - a pak jsem co nejklidnějším hlasem odpověděla:
"Jak dlouho vím o tom, kdo doopravdy jste? Proč to chceš vědět?", a pro jistotu jsem se jízlivě ušklíbla. Tedy, doufám, že to tak vypadalo.
Ernest se uchechtl, přičemž jsem si všimla jeho lesklých špičáků. Jak to, že před tím...?! - ale to je fuk…
"Hanko, celou dobu jsme s tebou zacházeli v rukavičkách. Víš, udělali jsem mnohem víc, než nám nakazují naše zákony. Nejen, že jsme tě nepokousali - to by nás ostatně stálo život, že? - ale my jsme navíc dobrovolně nosili čočky, jedli speciální prášky na zmenšení špičáků", vypočítával s jakýmsi chmurně pobaveným výrazem, "a tak dále a tak dále.
Takže ty bys pro nás taky teď něco mohla udělat, nemyslíš?"
Podbízivý tón jeho hlasu mě nutil říct procítěné ano, ale udržela jsem se.
"Ne."
"Ale no tak!", přidala se Esmeralda. Párkrát roztomile zamrkala a vycenila ty děsivě špičaté zuby.
"Bojíš se? ...protože vy lidé jste nejnebezpečnější, právě když se bojíte!"
Nedalo se to vydržet. Ernestův hypnotizující pohled mě doslova elektrizoval. Zvenčí jsem zachovávala co nejklidnější vzhled, ale uvnitř mě to doslova vřelo.
"Dobrá…", zamumlala jsem. "Fajn, řeknu vám co chcete", cítila jsem, že už to dlouho nevydržím a asi se na Ernesta vrhnu (což jsem doopravdy nechtěla),"ale už přestaňte!"
Poslední slova jsem vykřikla.

Upíří sourozenci na sebe pobaveně mrkli - a lesk se z jejich očí náhle vytratil. Už to byli zas ti obyčejní a naprosto neskutečně otravní příbuzní.

Netopýří večeře

11. prosince 2016 v 20:01 Upírské Vánoce

Kapitola 6.

Byl prosinec a ze zahrady na mě důvěrně pomrkával bílý sníh. Chladný na dotek jako… jako upíří kůže. To byla totiž jedna z variant toho, proč s sebou mí příbuzní vozí lahvičky s lidskou krví. A musím říct, že asi - ač to zní jakkoliv divně - nejpravděpodobnější.
Ptala jsem se mamky na chudokrevnost a něco jsem si o tom zjišťovala. A moje závěry vypadají asi takhle: Nemají injekční stříkačku.
Předpokládám, že k rituálům ji taky nevyužívají a masoví vrazi nejsou celkem určitě.
A navíc - kdykoliv jsem na ně nastražila nějakou "antiupírskou past", vyšlo to.
Česnek? -Ale neblázněte, oba na něj mají alergii! Stříbrné náušničky pro Esmeraldu? -Nene, kdepak, stříbro jí zaněcuje ušní dírky!
Takže máme doma upíry. Ach bože! Jak to teď povědět Katce? Nakonec jsem za ní osobně zašla domů. Její láska k Ernestovi už naštěstí trochu vychladla, takže se s ní dalo i s trochou trpělivosti komunikovat.
Vyklopila jsem jí to všechno pro jistotu jedním dechem, aby mě nemohla přerušit. Navíc jsem doufala, že to takhle pro ni bude stravitelnější.
Oči se jí v průběhu mého vyprávění tak rozšířily údivem, až jsem měla strach, aby jí nevypadly z důlků.
"Upíři? Ernest je…", téměř šeptala a kukadla se jí fanaticky leskla "...Ernest je upír?"
"Už to tak bude", kývla jsem.
Katka na mě pár sekund beze slova zírala - a najednou se vymrštila z postele, na které jsme doteď obě seděly, zavýskla a začala poskakovat po pokoji jako šílenec.
"Budu mít děti s upírem!" křičela nadšeně "Malý upírky! Spoustu malejch upírků! - A budeme bydlet v Tanzánii-"
"Kat?", přerušila jsem ji opatrně.
Překvapeně se zarazila
"No?"
"Nerada ti kazím iluze, ale když už, tak upírská zem je údajně Transylvánie, ne Tanzánie"
Bezstarostně máchla rukou.
Přikryla jsem si zoufale obličej dlaněmi. A kdo mi pomůže teď?
Doma Esmeralda s Ernestem připravili večeři. Opatrně jsem se rýpala v jídle. Co kdyby tam zase byla nějaká krev?
"Nechutná ti to?", otázala se úslužně Esmeralda. Na obličeji jako kdyby měla přilepenou masku. Starostlivou, milou, usměvavou.
A v tu chvíli mi ruply nervy.
Snad to bylo tou maskou, že ten dlouhodobý tlak konečně povolil - a já, jako časovaná bomba vybuchla.
"Ne!", praštila jsem vidličkou o stůl až všechno na stole poskočilo.
"Hanko?", zvedla mamka překvapeně obočí.
Ale já už jsem soptila a nenechala se zadržet.
"Nebudu jíst něco, v čem by mohla být zase nějaká krev!", probodla jsem sourozence nenávistným pohledem. Hlavou mi proletělo, jaká je škoda, že nejsem bazilišek.
Letmo na sebe zaraženě pohlédli. Byla to chvilička, ale stalo se to. Mamka a táta na mě zatím bezhlesně zírali.
"No ukažte se!", zasyčela jsem na své příbuzné "Nechcete se rovnou proměnit v netopýry?"
"Hanko?"
Esmeralda pohotově nasadila ustaraný výraz. "Předvánoční horečka. To známe…", zamumlala. Zhluboka jsem vydechovala a konečně mi po několika dnech bylo naprosto skvěle. To samé zřejmě ale nemohla v tu chvíli tvrdit moje matinka. S výrazem plným studu totiž beze slova ukázala na dveře.

Upírům ...hrozí odhalení

5. prosince 2016 v 19:49 Upírské Vánoce

Kapitola 5.

Divím se, že jsem nezavřeštěla na celé kolo. Jen jsem tam stála, chvěla se po celém těle a hlavou mi vířila spousta myšlenek.
Jsou to masoví vrazi a tohle je krev z jejich obětí…? Sedla jsem si na zem a přinutila svůj šílící mozek trochu se zklidnit.
Možná to vůbec není lidská krev… uklidňovala jsem se. A v tom mě něco napadlo. Konkrétně, do hlavy se mi vloudilo jedno jméno:
Robert. Můj spolužák, blázen přes chemii.
"Je to krev?"
Robert nakrčil svoje perfektní obočí.
"Prozkoumáme to…"
S povzdechem jsem sebou plácla do jednoho z křesel, co má v pokoji.
"U toho být nemůžeš", otočil se na mě rychle. V ledově modrých očích se mu zračil přísný rozkaz.
"Ale -"
Důrazně zavrtěl hlavou. A tak jsem byla nucena opustit jeho pokoj. Dala jsem si ale pořádně záležet, aby mi to trvalo co nejdéle a abych při tom dělala pořádný hluk.
Zdálo se mi, že když jsem vyšla z místnosti, zaslechla jsem cosi jako tiché uchechtnutí. V první chvíli jsem se chtěla obrátit a prohlásit něco peprného - ale nakonec jsem si to rozmyslela. Přeci jen, kdo jiný, než Robert by mi s tímhle pomohl.
Chvíli čekání jsem strávila prohlížením si jejich rodinných fotek, které Robertovi rodiče rozvěsili po celém jejich malém bytečku.
Usmívaly se ze všech jeho dvě plavovlasé sestry (dvojčata, která už s nimi nebydlí) a pihovatý Robert s ledově modrýma očima.
Když mě zavolal, byla jsem do nich tak zabraná, že jsem ho hned nezaslechla.
"Hanko! Slyšíš?! Mám to hotový!"
Přicválala jsem k němu do pokoje se zvědavýma očima.
"Krev?"
"Krev", kývl. Vypadal dost rozčileně.
"Co se děje…?", zeptala jsem se opatrně, protože se netvářil nijak nadšeně, vesele a… ani normálně. Jeho výraz by se v tu chvíli dal popsat spíš jako rozčarovaný, zděšený a hlavně - znepokojený. To je to pravé slovo! Znepokojený.
"Teď mi Hanko řekni", začal pomalu, jako kdyby mluvil s někým mentálně zaostalým "kdes tu krev sebrala."
Kousla jsem se do rtu.
"To ti nemůžu říct."
Rob kývl. Nevypadal ale, že ho moje odpověď uklidnila. Jeho prsty si nervózně pohrávaly s malými skleněnými ampulkami.
"Tak co je s ní?"
Podíval se mi vážně do očí.
"Lidskou krev poznám bezpečně."

Zamrazilo mě.