Upíři podruhé

6. listopadu 2016 v 19:35 |  Upírské Vánoce

Kapitola 2.

Nastěhovali se, přivezli si kufry, nastrkali je do podkrovního pokojíku, který jsem byla donucena osobně vyklidit, zařídili se a začala moje Vánoční noční můra.
Rázem jsem začala nesnášet všechny ty nadšené dětské ksichtíky, buclaté Santa Clause a bylo mi nanic z pomyšlení, že budu rozbalovat dárky za přítomnosti těch tří odporných lidí.
Naneštěstí se Esmeralda ani Ernest příliš nezměnili. Oba byli vytáhlí, hubení s tmavýma očima a vystouplými lícními kostmi. A velmi, velmi bledí.
Bohužel se chovali slušně. Mamku i taťku tiše, téměř neslyšně pozdravili a okamžitě se uklidili nahoru. Aspoň že tak, jinak bych se nejspíš pominula. I tak jsem co minutu vysílala ke stropu svého pokojíku vražedné pohledy.
Říkáte si, že jsem nesnášenlivá a netolerantní? Nikoliv. Já mám pouze alergii na to, když mi někdo ruší mé dobře zavedené každoroční radosti. Tečka.
Zahrabala jsem se až po uši do deky s hrnkem kakaa na dosah, když se dostavil další důkaz toho, jak může být taková návštěva otravná.
"Můžeme dovnitř?", otázal se Ernestův sametový hlas. Zatnula jsem zuby. Návštěvě se prostě nesmí říkat ne.
"Jasně."
"Připadá nám, že jsi nějaká odtažitá", vetřela se do pokoje Esmeralda. Opatrně po mně pokukovala černýma lesklýma očima.
"Ne, to se ti jen zdá", odvětila jsem s jistou dávkou ironie v hlase, kterou se mi nepovedlo potlačit.
"Hele", zapředl Ernest "my bychom tu raději taky nebyli."
Měla jsem chuť odseknout, že mohli zůstat doma, nikomu by to nevadilo - já se nikam uklidit nemůžu. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem si dlouze povzdychla.
Ernest vypadal, jako kdyby se pokoušel splynout se stěnou za ním.
"Víš", opáčil klidně po chvíli ticha "nás se taky nikdo neptal. Popravdě řečeno se nám tu vůbec nelíbí."
Bezva. Napytlíkujou se k nám domů a teď mi ještě vykládají, jak se jim tady nelíbí.
"Matka si myslela", dodala omluvně Esmeralda "že se třeba sblížíme. No, mám takový pocit, že to se jí nejspíš jako dárek pod vánoční stromeček nesplní, ale můžeme se alespoň snášet, ne?"
Aha. Takže teď mě budou ještě poučovat.
"Zajímavý.", hlas se mi téměř třásl vzteky. "Tak vy si to klidně dodržujte, ale mě z toho vynechte", nasadila jsem si sluchátka. Doufala jsem, že pochopí, že už se s nimi bavit nechci.
Podívali se na sebe, pak se zvedli a opravdu odešli.
Cvakly dveře a já si sundala sluchátka. Bylo mi jasné, že pokud mám svátky klidu a míru přežít, budu potřebovat podporu. Podporu s tím nejšílenějším smyslem pro módu, zvráceným, sadistickým humorem, ledově modrýma očima a schopností být neustále online. Budu potřebovat jediného člověka, který mi opravdu rozumí. Budu potřebovat Katku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama