Upíři na čtvrtou

24. listopadu 2016 v 20:23 |  Upírské Vánoce
Carpe diem, všichni!
Jo, jo, jasně - NEBYLA JSEM TU. ...ale o to tu stejně nikdo nečte, takže je to (bohudík) fuk.

So, enjoy!

Kapitola 4.

Plán číslo jedna:
Jakýmkoliv způsobem dostat z Katky ten lektvar lásky, kterej jí Ernest v kuchyni podal.
Ale teď bez legrace. Měla jsem vážný problém. Když se totiž vaše nejlepší kamarádka zamiluje do vašeho úhlavního nepřítele, jinak se to nazvat nedá.
-Co se proti tomu dá dělat? Dobrá otázka! Strávila jsem nad ní celé odpoledne… a nakonec mě napadla ohromující myšlenka! Tudíž, že musím Ernesta v jejích očích naprosto zneškodnit!
Ukázat jí, že je to ve skutečnosti ten nejvlezlejší tvor. Na nápad, jak to provést, mě přivedl jeden z těch časopisů, co si je mamka schovává. Vlastně - nějaká zmalovaná herečka na titulní stránce, u které bylo napsáno: "Podvedla manžela?! Fotky důkazem!"
No, a bylo to jasné. Musím najít něco, co by ho před ní shodilo. Když se tedy tetička Úžasná Sylvie i se svou omladinou vypařila na Vánoční trhy (vznešený název pro pár stánků na našem ušmudlaném náměstíčku), vydala jsem se já, Hanka zvaná Bystré oko, Sherlock Holmes a podobně, do podkroví. Hledala jsem opatrně, všechno vracela na svá místa, tak jak to bylo a snažila se na těch pár metrech čtverečních nepřizabít.
To, co jsem našla bylo… zvláštní. Našla jsem pilníky. Normální? Kdepak, vážení! Už jste někdy viděli tak prapodivně zkroucený pilníček na nehty?
A jak jsem se tak prohrábavala těmi miliony krámů, náhle jsem se zarazila. Na dně jednoho z kufrů - tuším, že byl Sylviin - leželo spoustu malých lahviček. Mohlo jich být dohromady asi padesát. Zírala jsem na to, neschopna slova. Všechny se stejně třpytivě leskly. A ve všech byla stejně rudá tekutina. Bezděčně mi problesklo hlavou, že to vypadá jako krev.
Mám pocit, že tenkrát, když jsem v němém úžasu stála na tím divným objevem jsem poprvé ucítila strach. No, ale pak jsem vzala jednu z těch skleněných třpytlavých věciček… a odešla jsem. Přesně si pamatuju, jak jsem nohama v tlustých červených ponožkách se soby lezla po žebříku, který vede do podkroví. Lahvička bezpečně spočívala v kapse mého tlustého svetru a já se radovala, jak zjistím, co to je.
V podkroví jsem všechno uklidila, takže starosti jsem mít nemusela. Krom toho, vždycky jsem mohla říct, že jsem tam něco hledala.
Doskočila jsem na podlahu v patře a vydala se do svého pokojíku. Sluchátka tentokrát zůstala ležet na posteli. Místo toho jsem vytáhla malý kalíšek, vysypala z něj korálky a přelila do něj část lahvičky. Pěkně to smrdělo… nebo vonělo?
Opatrně jsem do zvláštní tekutiny namočila pruh látky, na kterou jsem narazila ve své vyráběcí superbedně. Zhnědl. Pořád jsem si nebyla jistá, co to vlastně je.
Zamyšleně jsem zírala na tekutinu. A pak jsem udělala věc, kterou, prosím, nikdy - až budete v podobné situaci - nedělejte. Nikdy.
Ušklíbla jsem se a z hlavičky jsem usrkla. Neplánovala jsem polknout - a taky jsem to neudělala - jen jsem chtěla ucítit, jak to podivné cosi vlastně chutná.

A netrvalo mi snad ani vteřinu, než jsem to poznala a vyprskla obsah svojí tlamky. Ono nejenže to vypadalo jako Krev. Byla to krev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama