Listopad 2016

Upíři na čtvrtou

24. listopadu 2016 v 20:23 Upírské Vánoce
Carpe diem, všichni!
Jo, jo, jasně - NEBYLA JSEM TU. ...ale o to tu stejně nikdo nečte, takže je to (bohudík) fuk.

So, enjoy!

Kapitola 4.

Plán číslo jedna:
Jakýmkoliv způsobem dostat z Katky ten lektvar lásky, kterej jí Ernest v kuchyni podal.
Ale teď bez legrace. Měla jsem vážný problém. Když se totiž vaše nejlepší kamarádka zamiluje do vašeho úhlavního nepřítele, jinak se to nazvat nedá.
-Co se proti tomu dá dělat? Dobrá otázka! Strávila jsem nad ní celé odpoledne… a nakonec mě napadla ohromující myšlenka! Tudíž, že musím Ernesta v jejích očích naprosto zneškodnit!
Ukázat jí, že je to ve skutečnosti ten nejvlezlejší tvor. Na nápad, jak to provést, mě přivedl jeden z těch časopisů, co si je mamka schovává. Vlastně - nějaká zmalovaná herečka na titulní stránce, u které bylo napsáno: "Podvedla manžela?! Fotky důkazem!"
No, a bylo to jasné. Musím najít něco, co by ho před ní shodilo. Když se tedy tetička Úžasná Sylvie i se svou omladinou vypařila na Vánoční trhy (vznešený název pro pár stánků na našem ušmudlaném náměstíčku), vydala jsem se já, Hanka zvaná Bystré oko, Sherlock Holmes a podobně, do podkroví. Hledala jsem opatrně, všechno vracela na svá místa, tak jak to bylo a snažila se na těch pár metrech čtverečních nepřizabít.
To, co jsem našla bylo… zvláštní. Našla jsem pilníky. Normální? Kdepak, vážení! Už jste někdy viděli tak prapodivně zkroucený pilníček na nehty?
A jak jsem se tak prohrábavala těmi miliony krámů, náhle jsem se zarazila. Na dně jednoho z kufrů - tuším, že byl Sylviin - leželo spoustu malých lahviček. Mohlo jich být dohromady asi padesát. Zírala jsem na to, neschopna slova. Všechny se stejně třpytivě leskly. A ve všech byla stejně rudá tekutina. Bezděčně mi problesklo hlavou, že to vypadá jako krev.
Mám pocit, že tenkrát, když jsem v němém úžasu stála na tím divným objevem jsem poprvé ucítila strach. No, ale pak jsem vzala jednu z těch skleněných třpytlavých věciček… a odešla jsem. Přesně si pamatuju, jak jsem nohama v tlustých červených ponožkách se soby lezla po žebříku, který vede do podkroví. Lahvička bezpečně spočívala v kapse mého tlustého svetru a já se radovala, jak zjistím, co to je.
V podkroví jsem všechno uklidila, takže starosti jsem mít nemusela. Krom toho, vždycky jsem mohla říct, že jsem tam něco hledala.
Doskočila jsem na podlahu v patře a vydala se do svého pokojíku. Sluchátka tentokrát zůstala ležet na posteli. Místo toho jsem vytáhla malý kalíšek, vysypala z něj korálky a přelila do něj část lahvičky. Pěkně to smrdělo… nebo vonělo?
Opatrně jsem do zvláštní tekutiny namočila pruh látky, na kterou jsem narazila ve své vyráběcí superbedně. Zhnědl. Pořád jsem si nebyla jistá, co to vlastně je.
Zamyšleně jsem zírala na tekutinu. A pak jsem udělala věc, kterou, prosím, nikdy - až budete v podobné situaci - nedělejte. Nikdy.
Ušklíbla jsem se a z hlavičky jsem usrkla. Neplánovala jsem polknout - a taky jsem to neudělala - jen jsem chtěla ucítit, jak to podivné cosi vlastně chutná.

A netrvalo mi snad ani vteřinu, než jsem to poznala a vyprskla obsah svojí tlamky. Ono nejenže to vypadalo jako Krev. Byla to krev.

Upíří romantika

13. listopadu 2016 v 20:58 Upírské Vánoce

Kapitola 3.

"V čem ti vlastně tak moc vadí?"
"Jsou", hledala jsem to správné slovo "jsou příliš dokonalí!"
Katka zvedla jedno obočí.
"Dokonalí?"
Horlivě jsem přikývla.
"Jo. Slušní, nikdy se nerozčilují, jsou krásní, chytří, nedějí se jim trapasy a orientují se ve všem. Od módy až po teologii."
Což byla mimochodem naprostá pravda. Zrovna včera se s nimi taťka dohadoval o něčem ohledně Noemovy archy. V naší rodině je to takové stálé téma, protože babička je tím naprosto posedlá a stále nás krmí novými informacemi. Zakabonila jsem se. Katka totiž vůbec nevypadala jako někdo, kdo se mnou soucítí. Naopak, tvářila se celkem nechápavě. Mohlo se snad stát, že mě moje kamarádka nechápala? Podle všeho nejspíš jo.
"Možná by ses s nimi měla setkat", pokrčila jsem rádoby nedbale rameny, když nic neříkala.
Nerozhodně na mě pohlédla.
A tak se stalo, že jsem Katku pozvala. Pochopitelně to nebylo nic výjimečného - Katka u nás byla vařená pečená - ale teď se měla poprvé v životě setkat s nimi.
Pověsila si pestrobarevný kabát na háček a opatrně se rozhlédla kolem. Vypadalo to, jako kdyby se bála, že na ni Esmeralda s Ernestem odněkud vybafnou. Naznačila jsem jí gestem, aby byla potichu a opatrně, po špičkách jsem se doplížila ke kuchyni.
Ernest si právě neslyšně vyráběl čaj. Dlouhými prsty držel ouško mého nejoblíbenějšího hrnečku. Vší silou jsem se udržela, abych zuřivě nevybuchla. Zhluboka jsem vydechla a kývla na Katku.
Chtěla jsem, aby se s mým bratránkem setkala sama. Měla jsem pocit, že to tak bude nejlepší.
Tenkrát jsem neměla ani tušení, jakou zamotanici tím ve svém životě tím způsobím… Ach jo.
Když Katka obezřetně vplouvala dovnitř, ještě jsem měla chuť si mnout ruce, jak jsem to báječně vymyslela.
Spokojeně jsem se uvelebila na sedačce v obýváku a zanořila se do vánočních časopisů o módě, cukroví a dětech. Bůhvíproč je mamka pořád kupuje, takže jich máme doma hory. I když opravdu netuším, co se v nich může dozvědět užitečného, protože pokud vím, tak žádné další děti krom mě nemá a ani je neplánuje - tudíž tipy, jak zpříjemnit dětství batolícím se capartům moc neužije. Cukroví pečou tradičně babičky a módu mamka neřeší.
Probírala jsem se jimi, listovala a nezaujatě pročítala články o správné péči o pleť. Moje myšlenky přitom stále zalétávaly do kuchyně.
Zrovna jsem netrpělivě odložila poslední časopis a znepokojeně nakukovala chodbou ke dveřím kuchyně, když z nich náhle doslova vyletěla Katka. Bleskově - tedy mám takový dojem - jsem se napřímila a vzrušeně očekávala její reakci. Moje kamarádka se s prapodivným výrazem v obličeji vpotácela do obýváku a plácla sebou do nejbližšího křesla.
"No?", upírala jsem na ni netrpělivý pohled.
Zavrtěla hlavou a hlasitě polkla. Mám dojem, že právě v ten moment jsem pojala jakési matné podezření, že se všechno nevyvíjí podle plánu.
"Bože!", vykřikla pološepotem dramaticky Katka. Oči jí svítily. Nechápavě jsem nakrčila obočí.
"Bože!", zopakovala rozčarovaně "Jak si na něj můžeš vůbec stěžovat?!"
Vytřeštila jsem na ni oči. Popravdě jsem nebyla schopna slova, protože ať jsem si to plánovala jakkoli, tak s takovou reakcí jsem nepočítala.
"Je tak dokonalej!"
"Ne", vydechla jsem zoufale. To prostě nemohla být pravda.
Katka měla v očích pořád ten zvláštní lesk.
"Nemluvíme náhodou o tom novým čajníku?", zeptala jsem se nervózně.
Vrhla na mě nevěřící pohled. "O Ernestovi, přece!", a vzápětí nadšeně dodala:
"Má neskonale nádherný oči - všimla sis toho vůbec?"
Bez dechu jsem zavrtěla hlavou. Tak tohle byl můj konec.

Upíři podruhé

6. listopadu 2016 v 19:35 Upírské Vánoce

Kapitola 2.

Nastěhovali se, přivezli si kufry, nastrkali je do podkrovního pokojíku, který jsem byla donucena osobně vyklidit, zařídili se a začala moje Vánoční noční můra.
Rázem jsem začala nesnášet všechny ty nadšené dětské ksichtíky, buclaté Santa Clause a bylo mi nanic z pomyšlení, že budu rozbalovat dárky za přítomnosti těch tří odporných lidí.
Naneštěstí se Esmeralda ani Ernest příliš nezměnili. Oba byli vytáhlí, hubení s tmavýma očima a vystouplými lícními kostmi. A velmi, velmi bledí.
Bohužel se chovali slušně. Mamku i taťku tiše, téměř neslyšně pozdravili a okamžitě se uklidili nahoru. Aspoň že tak, jinak bych se nejspíš pominula. I tak jsem co minutu vysílala ke stropu svého pokojíku vražedné pohledy.
Říkáte si, že jsem nesnášenlivá a netolerantní? Nikoliv. Já mám pouze alergii na to, když mi někdo ruší mé dobře zavedené každoroční radosti. Tečka.
Zahrabala jsem se až po uši do deky s hrnkem kakaa na dosah, když se dostavil další důkaz toho, jak může být taková návštěva otravná.
"Můžeme dovnitř?", otázal se Ernestův sametový hlas. Zatnula jsem zuby. Návštěvě se prostě nesmí říkat ne.
"Jasně."
"Připadá nám, že jsi nějaká odtažitá", vetřela se do pokoje Esmeralda. Opatrně po mně pokukovala černýma lesklýma očima.
"Ne, to se ti jen zdá", odvětila jsem s jistou dávkou ironie v hlase, kterou se mi nepovedlo potlačit.
"Hele", zapředl Ernest "my bychom tu raději taky nebyli."
Měla jsem chuť odseknout, že mohli zůstat doma, nikomu by to nevadilo - já se nikam uklidit nemůžu. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem si dlouze povzdychla.
Ernest vypadal, jako kdyby se pokoušel splynout se stěnou za ním.
"Víš", opáčil klidně po chvíli ticha "nás se taky nikdo neptal. Popravdě řečeno se nám tu vůbec nelíbí."
Bezva. Napytlíkujou se k nám domů a teď mi ještě vykládají, jak se jim tady nelíbí.
"Matka si myslela", dodala omluvně Esmeralda "že se třeba sblížíme. No, mám takový pocit, že to se jí nejspíš jako dárek pod vánoční stromeček nesplní, ale můžeme se alespoň snášet, ne?"
Aha. Takže teď mě budou ještě poučovat.
"Zajímavý.", hlas se mi téměř třásl vzteky. "Tak vy si to klidně dodržujte, ale mě z toho vynechte", nasadila jsem si sluchátka. Doufala jsem, že pochopí, že už se s nimi bavit nechci.
Podívali se na sebe, pak se zvedli a opravdu odešli.
Cvakly dveře a já si sundala sluchátka. Bylo mi jasné, že pokud mám svátky klidu a míru přežít, budu potřebovat podporu. Podporu s tím nejšílenějším smyslem pro módu, zvráceným, sadistickým humorem, ledově modrýma očima a schopností být neustále online. Budu potřebovat jediného člověka, který mi opravdu rozumí. Budu potřebovat Katku.