Říjen 2016

Vánoce s upírem

30. října 2016 v 19:44 Upírské Vánoce
Tak je to, vážení, tady. První, úvodní, poněkud dlouhá kapitola. Tesáky? Ty zatím nečekejte. - Objeví se časem!

Kapitola 1.

Vánoce. Nejkrásnější svátky v roce, doba, na kterou by se měl každý těšit. A vypadá to, že toto pravidlo většina lidí radostně dodržuje. Kupujeme si kýčovité ozdůbky, abychom si v obydlí navodili "Vánoční atmosféru", úzkostlivě se snažíme předcházet všem hádkám a pouštíme si vánoční písničky a koledy.
Patřím mezi tuhle skupinu lidí. Řadím se mezi ty, kteří už na začátku listopadu běhají jako šílenci po nákupních centrech, hledají ty nejdokonalejší dárky pro své bližní a pokouší se nějaké ručně vyrobit.
Nepopírám však, že stejně jako se hrdě hlásím do skupiny Vánočních šílenců, tak jsem i prototyp zástupce lidí, kteří - a to ať se snaží, jak mohou - nedokáží vytvořit žádný praktický, natož esteticky zajímavý a hezký dárek. Tudíž se raději jako zombie potácím mezi regály a s maniakálním výrazem do košíku házím vlastně všechno.
Jenže… tyhle Vánoce.
Tyhle Vánoce k nám máma pozvala tetu Sylvii a jen tak mimochodem její děti. Syna a dceru. Z nějakého nepochopitelného důvodu se odjakživa nesnášíme. Problém je, že ať se snažím, jak se snažím, vždycky mají navrch. Pokaždé mě nějak trefně odpálkují a mně nezbývá nic jiného, než se pokořeně odplazit někam do kouta.
Tak. Takže, když mi to máma - jen tak mimochodem, jak to matky obvykle dělávají - oznámila, bylo mi jasné, že tyhle Vánoce pro mě budou horor. Vyprskla jsem hráškovou polívku.
"Hanko?"
Nasupeně jsem se na ni zadívala.
"Máš s tím snad nějaký problém, zlato?", usmála se sladce. Možná, že tenhle úsměv fungoval kdysi na mého otčíma, ale na mě nikdy. A už i u něj nemívá takové úspěchy.
"Jasně že mám!", opáčila jsem. "Zkazí mi celé Vánoce!"
Máma zavrtěla hlavou. "Nebuď blázínek! Neviděla jsi se s nimi od doby, kdy ti bylo deset! Určitě si teď budete rozumět."
Mamka to říkala s tak obrovským přesvědčením, že jsem v nenávisti k nim na pár vteřin bezděčně zakolísala.
"No tak. Brouku."
"Neříkej mi brouku.", opáčila jsem, zdaleka ne tak naštvaně, jak bych si přála, aby to znělo. Mamka se toho chopila a prohlásila:
"Bezva. Takže jim jdu zavolat…", a zvedla se od stolu. Zase jsem prohrála. A to budu tyhle Vánoce prohrávat pořád!
Proč? Protože, když se vám dva nevítaní hosté usadí v pokoji přímo nad hlavou, tak se tomu vážně nedá říkat výhra. A myslím, že tohle slovo byste nepoužili ani kdybyste měli tu čest s jejich matinkou.
Sylvii jsem neměla nikdy ráda. Máma si s ní skvěle rozumí. Říká, že Sylvie je něco jako spojka mezi dnešní generací a starými dobrými časy. Uf. Nevím, jestli ji měl rád táta, než umřel, ale doufám, že ne.
Moment - nezmínila jsem se, že? Aha. Když jsem byla úplně malinká, tak měl táta autonehodu. Umřel. Vůbec se na něj nepamatuji, vždycky tady byl František, který se o mě staral. No, a pak si ho mamka vzala a já mu teď říkám tati.
Tedy, jen před ním.
Teď po mně nenápadně pošilhával svýma šedýma světélkujícíma očima a mně bylo jasné, že až se mamka bude spokojeně v obýváku dívat na pitomoučký seriál o zamilovaných lidech, nenápadně se vplíží do mého pokoje a pokusí se mi otcovsky domluvit. A stejně tak dobře jsem věděla, že se mu to nepovede, protože stejně skončíme u něčeho úplně jiného a budeme se smát tak nahlas, až vyrušíme i mamku u televize a ona za námi trochu nakvašeně přijde, že děláme hluk.
Ach jo. Už takovou spoustu let si žijeme v tomhle pididomě tak spokojeně a spořádaně! Neříkám sice, že tu není trochu nuda a nějaké to povyražení by našemu bejváčku neprospělo, jenže… zábava takového ražení?
Když jsem v myšlenkách došla k tomuhle, zhnuseně jsem odložila lžíci - ne snad, že bych před tím jedla, nabírala jsem bezúčelně polívku a stejně bezúčelně ji nechávala žbluňknout zpátky do misky - třeskla o okraj misky a udělala na zelené tekutině kruhy.
Popadla jsem nádobí, vrazila ho do dřezu a otráveně se šla zašít do pokoje. Do pokoje, nad kterým budou za pár dní nocovat oni.

Jako to nejrozumnější, co jsem v té chvíli mohla udělat se mi jevilo vzít si sluchátka a do omrzení poslouchat vážnou hudbu. Pokud vás to zajímá - zbožňuju vážnou hudbu.

Máte rádi upíry?

29. října 2016 v 19:28 Upírské Vánoce
...a Vánoce? Já se hlásím k obojímu!
A co takhle povídka o upírech a Vánocích? Je libo pěkně upíro-Vánočně si počíst?
Jednoduše… měla jsem takový malinký nápad.
Sedla jsem si k počítači a chvíli na něj zírala jako sůva z nudlí. (A že jsem v tom přeborník!) Pak si mé zvrácené já otevřelo chrom, google disk a napsalo první řádek. No, a jak těch řádků přibývalo, napadlo mě, že se o ně podělím. Konečně, proč ne?
Každou neděli sem přidám jednu kapitolu upířího příběhu.

….takže se těšte, protože Christmas with Vampire přichází!