Červen 2016

SMYSL PRO TICHO

5. června 2016 v 19:14
Ne každý ho má.
Ten smysl, tu potřebu. Pojmenovala jsem to sice smysl pro ticho, ale to vlastně není celé.
Utíkat. Nejdřív se prostě sebrat, zmizet, být volná, létat.
Nevím, jestli chápete, jak to myslím, ale zkusím vám to přiblížit.
Jako kdybyste v sobě měli spícího lva. Pak se náhle vzbudí. Chvíli rozespale kouká.
A pak zařve.
A ten řev. Dá vám elán, sílu. Chuť letět. Já se vždycky rozeběhnu. Někam. Je jedno, kam běžím. Zvedám a pokládám nohy, protože tohle je štěstí.
Pak stojím někde, uprostřed pole, v lese, na hřbitově.
A poslouchám.
TICHO. Ne úplné. Takovéto ticho, co se ozývá na sklonku letního dne. Zní zpěvem ptáků… a ševelením větru v korunách stromů.
Pak se nadechnete.
Pořádně, zhluboka. Čicháte tu sladko-hořkou vůni.
můžete tam stát celé hodiny. Koukáte na nebe - možná si lehnete do trávy - a díváte se.
Tohle je smysl pro ticho.


Máte ho taky?

PASNÍ, JAKO LÉK

5. června 2016 v 19:02
Nejsem výjimečná.
Ale občas mám pocit, že něco dokážu. Něco velkého. Zachráním lidstvo, nebo tak něco…
Ráda o takových nesmyslech přemýšlím. Představuju si sama sebe, coby spasitelku, jak vcházím mezi davy lidí, v levé ruce samopal a oni mi provolávají slávu.
Právě proto musím psát.
Abych se nezbláznila.
Protože je rozdíl když napíšete, že jste záchrana lidstva a je rozdíl, když to budete prohlašovat. :-)