Lesk v očích, bušení srdce

18. prosince 2016 v 19:33 |  Upírské Vánoce
Co všechno umí upíří pohled? Hodně!
Napjetí se stupňuje, Štědrý den máme za dveřmi a pořád jseště se úplně neví kdo z koho. Bude se něco konečně dít? Čtěte a užijte si to! :-)

Kapitola 7.

Seděla jsem ve svém pokoji a pozorovala blikající světýlka za oknem. Byla noc a tma a venku svištěl vítr, přičemž vydával podivné úpivé vzdechy. Vánoce, Vánoce přicházejí.
Štědrý den byl už zítra.
Dárky, schované v úhledných balíčcích jsem měla schované pod postelí a už jen čekaly, až je vytáhnu. Katka se rozhodla trávit Vánoce s rodiči na horách. Tedy - ona se nerozhodla, protože kdyby to bylo na ní, vzala by si kartáček na zuby a přestěhovala se k nám. Konkrétně do podkroví, k Ernestovi.
A tak jsem tam seděla a koukala na to vánoční blikání venku. Obchoďák na druhém konci města vysílal své světelné pozdravy až sem.
Zboží všeho druhu.
"Cvak."
Rychle jsem se otočila… a spatřila ve dveřích Esmeraldiny lesklé černé oči.
"Co zas chceš?", zavrčela jsem podrážděně.
"Pro příště bych prosil množné číslo", ozvalo se ale místo odpovědi a do mého pokoje se vetřel Ernest. Ta tam byla jeho uhlazená tvář, příjemná a úslužná.
Esmeralda tiše zavřel dveře.
Jeho oči teď plály a připomínal svým vzhledem spíše nějakou božskou bytost než člověka… koneckonců, všude se přeci píše, jak jsou upíři krásní. Nikde ale nenajdete - prolétlo mi hlavou - jak bravurně to umí skrývat.
Teprve teď jsem pochopila, co na něm Katka viděla. Cítila jsem, jak mi vyschlo v krku.
I Esmeralda se změnila. Teď už nepřipomínala mladou služtičku, ale nějakou rusalku.
Ernest se bez okolků posadil do mého křesla. Chtěla jsem zlostně vykřiknout, že to je moje křeslo, ale jakási zvrhlá část uvnitř mě vrnivě zaprotestovala a dokonce mi navrhla, abych si přehodila nohu přes nohu (odůvodňovala to tím - no brrrr! - že to prý bude vypadat víc sexy).
A tak jsem jen seděla a zírala na Ernesta.
Ten přimhouřil oči a lenivým hlasem, jaký jsem od něj slyšela poprvé, se zeptal:
"Jak dlouho to víš?"
V první chvíli jsem musela potlačit tu odporně zvrhlou osobu, co mi vtíravým hlasem navrhovala, abych se pokusila svůdně zamrkat - a pak jsem co nejklidnějším hlasem odpověděla:
"Jak dlouho vím o tom, kdo doopravdy jste? Proč to chceš vědět?", a pro jistotu jsem se jízlivě ušklíbla. Tedy, doufám, že to tak vypadalo.
Ernest se uchechtl, přičemž jsem si všimla jeho lesklých špičáků. Jak to, že před tím...?! - ale to je fuk…
"Hanko, celou dobu jsme s tebou zacházeli v rukavičkách. Víš, udělali jsem mnohem víc, než nám nakazují naše zákony. Nejen, že jsme tě nepokousali - to by nás ostatně stálo život, že? - ale my jsme navíc dobrovolně nosili čočky, jedli speciální prášky na zmenšení špičáků", vypočítával s jakýmsi chmurně pobaveným výrazem, "a tak dále a tak dále.
Takže ty bys pro nás taky teď něco mohla udělat, nemyslíš?"
Podbízivý tón jeho hlasu mě nutil říct procítěné ano, ale udržela jsem se.
"Ne."
"Ale no tak!", přidala se Esmeralda. Párkrát roztomile zamrkala a vycenila ty děsivě špičaté zuby.
"Bojíš se? ...protože vy lidé jste nejnebezpečnější, právě když se bojíte!"
Nedalo se to vydržet. Ernestův hypnotizující pohled mě doslova elektrizoval. Zvenčí jsem zachovávala co nejklidnější vzhled, ale uvnitř mě to doslova vřelo.
"Dobrá…", zamumlala jsem. "Fajn, řeknu vám co chcete", cítila jsem, že už to dlouho nevydržím a asi se na Ernesta vrhnu (což jsem doopravdy nechtěla),"ale už přestaňte!"
Poslední slova jsem vykřikla.

Upíří sourozenci na sebe pobaveně mrkli - a lesk se z jejich očí náhle vytratil. Už to byli zas ti obyčejní a naprosto neskutečně otravní příbuzní.
 

Netopýří večeře

11. prosince 2016 v 20:01 |  Upírské Vánoce

Kapitola 6.

Byl prosinec a ze zahrady na mě důvěrně pomrkával bílý sníh. Chladný na dotek jako… jako upíří kůže. To byla totiž jedna z variant toho, proč s sebou mí příbuzní vozí lahvičky s lidskou krví. A musím říct, že asi - ač to zní jakkoliv divně - nejpravděpodobnější.
Ptala jsem se mamky na chudokrevnost a něco jsem si o tom zjišťovala. A moje závěry vypadají asi takhle: Nemají injekční stříkačku.
Předpokládám, že k rituálům ji taky nevyužívají a masoví vrazi nejsou celkem určitě.
A navíc - kdykoliv jsem na ně nastražila nějakou "antiupírskou past", vyšlo to.
Česnek? -Ale neblázněte, oba na něj mají alergii! Stříbrné náušničky pro Esmeraldu? -Nene, kdepak, stříbro jí zaněcuje ušní dírky!
Takže máme doma upíry. Ach bože! Jak to teď povědět Katce? Nakonec jsem za ní osobně zašla domů. Její láska k Ernestovi už naštěstí trochu vychladla, takže se s ní dalo i s trochou trpělivosti komunikovat.
Vyklopila jsem jí to všechno pro jistotu jedním dechem, aby mě nemohla přerušit. Navíc jsem doufala, že to takhle pro ni bude stravitelnější.
Oči se jí v průběhu mého vyprávění tak rozšířily údivem, až jsem měla strach, aby jí nevypadly z důlků.
"Upíři? Ernest je…", téměř šeptala a kukadla se jí fanaticky leskla "...Ernest je upír?"
"Už to tak bude", kývla jsem.
Katka na mě pár sekund beze slova zírala - a najednou se vymrštila z postele, na které jsme doteď obě seděly, zavýskla a začala poskakovat po pokoji jako šílenec.
"Budu mít děti s upírem!" křičela nadšeně "Malý upírky! Spoustu malejch upírků! - A budeme bydlet v Tanzánii-"
"Kat?", přerušila jsem ji opatrně.
Překvapeně se zarazila
"No?"
"Nerada ti kazím iluze, ale když už, tak upírská zem je údajně Transylvánie, ne Tanzánie"
Bezstarostně máchla rukou.
Přikryla jsem si zoufale obličej dlaněmi. A kdo mi pomůže teď?
Doma Esmeralda s Ernestem připravili večeři. Opatrně jsem se rýpala v jídle. Co kdyby tam zase byla nějaká krev?
"Nechutná ti to?", otázala se úslužně Esmeralda. Na obličeji jako kdyby měla přilepenou masku. Starostlivou, milou, usměvavou.
A v tu chvíli mi ruply nervy.
Snad to bylo tou maskou, že ten dlouhodobý tlak konečně povolil - a já, jako časovaná bomba vybuchla.
"Ne!", praštila jsem vidličkou o stůl až všechno na stole poskočilo.
"Hanko?", zvedla mamka překvapeně obočí.
Ale já už jsem soptila a nenechala se zadržet.
"Nebudu jíst něco, v čem by mohla být zase nějaká krev!", probodla jsem sourozence nenávistným pohledem. Hlavou mi proletělo, jaká je škoda, že nejsem bazilišek.
Letmo na sebe zaraženě pohlédli. Byla to chvilička, ale stalo se to. Mamka a táta na mě zatím bezhlesně zírali.
"No ukažte se!", zasyčela jsem na své příbuzné "Nechcete se rovnou proměnit v netopýry?"
"Hanko?"
Esmeralda pohotově nasadila ustaraný výraz. "Předvánoční horečka. To známe…", zamumlala. Zhluboka jsem vydechovala a konečně mi po několika dnech bylo naprosto skvěle. To samé zřejmě ale nemohla v tu chvíli tvrdit moje matinka. S výrazem plným studu totiž beze slova ukázala na dveře.

Upírům ...hrozí odhalení

5. prosince 2016 v 19:49 |  Upírské Vánoce

Kapitola 5.

Divím se, že jsem nezavřeštěla na celé kolo. Jen jsem tam stála, chvěla se po celém těle a hlavou mi vířila spousta myšlenek.
Jsou to masoví vrazi a tohle je krev z jejich obětí…? Sedla jsem si na zem a přinutila svůj šílící mozek trochu se zklidnit.
Možná to vůbec není lidská krev… uklidňovala jsem se. A v tom mě něco napadlo. Konkrétně, do hlavy se mi vloudilo jedno jméno:
Robert. Můj spolužák, blázen přes chemii.
"Je to krev?"
Robert nakrčil svoje perfektní obočí.
"Prozkoumáme to…"
S povzdechem jsem sebou plácla do jednoho z křesel, co má v pokoji.
"U toho být nemůžeš", otočil se na mě rychle. V ledově modrých očích se mu zračil přísný rozkaz.
"Ale -"
Důrazně zavrtěl hlavou. A tak jsem byla nucena opustit jeho pokoj. Dala jsem si ale pořádně záležet, aby mi to trvalo co nejdéle a abych při tom dělala pořádný hluk.
Zdálo se mi, že když jsem vyšla z místnosti, zaslechla jsem cosi jako tiché uchechtnutí. V první chvíli jsem se chtěla obrátit a prohlásit něco peprného - ale nakonec jsem si to rozmyslela. Přeci jen, kdo jiný, než Robert by mi s tímhle pomohl.
Chvíli čekání jsem strávila prohlížením si jejich rodinných fotek, které Robertovi rodiče rozvěsili po celém jejich malém bytečku.
Usmívaly se ze všech jeho dvě plavovlasé sestry (dvojčata, která už s nimi nebydlí) a pihovatý Robert s ledově modrýma očima.
Když mě zavolal, byla jsem do nich tak zabraná, že jsem ho hned nezaslechla.
"Hanko! Slyšíš?! Mám to hotový!"
Přicválala jsem k němu do pokoje se zvědavýma očima.
"Krev?"
"Krev", kývl. Vypadal dost rozčileně.
"Co se děje…?", zeptala jsem se opatrně, protože se netvářil nijak nadšeně, vesele a… ani normálně. Jeho výraz by se v tu chvíli dal popsat spíš jako rozčarovaný, zděšený a hlavně - znepokojený. To je to pravé slovo! Znepokojený.
"Teď mi Hanko řekni", začal pomalu, jako kdyby mluvil s někým mentálně zaostalým "kdes tu krev sebrala."
Kousla jsem se do rtu.
"To ti nemůžu říct."
Rob kývl. Nevypadal ale, že ho moje odpověď uklidnila. Jeho prsty si nervózně pohrávaly s malými skleněnými ampulkami.
"Tak co je s ní?"
Podíval se mi vážně do očí.
"Lidskou krev poznám bezpečně."

Zamrazilo mě.
 


Upíři na čtvrtou

24. listopadu 2016 v 20:23 |  Upírské Vánoce
Carpe diem, všichni!
Jo, jo, jasně - NEBYLA JSEM TU. ...ale o to tu stejně nikdo nečte, takže je to (bohudík) fuk.

So, enjoy!

Kapitola 4.

Plán číslo jedna:
Jakýmkoliv způsobem dostat z Katky ten lektvar lásky, kterej jí Ernest v kuchyni podal.
Ale teď bez legrace. Měla jsem vážný problém. Když se totiž vaše nejlepší kamarádka zamiluje do vašeho úhlavního nepřítele, jinak se to nazvat nedá.
-Co se proti tomu dá dělat? Dobrá otázka! Strávila jsem nad ní celé odpoledne… a nakonec mě napadla ohromující myšlenka! Tudíž, že musím Ernesta v jejích očích naprosto zneškodnit!
Ukázat jí, že je to ve skutečnosti ten nejvlezlejší tvor. Na nápad, jak to provést, mě přivedl jeden z těch časopisů, co si je mamka schovává. Vlastně - nějaká zmalovaná herečka na titulní stránce, u které bylo napsáno: "Podvedla manžela?! Fotky důkazem!"
No, a bylo to jasné. Musím najít něco, co by ho před ní shodilo. Když se tedy tetička Úžasná Sylvie i se svou omladinou vypařila na Vánoční trhy (vznešený název pro pár stánků na našem ušmudlaném náměstíčku), vydala jsem se já, Hanka zvaná Bystré oko, Sherlock Holmes a podobně, do podkroví. Hledala jsem opatrně, všechno vracela na svá místa, tak jak to bylo a snažila se na těch pár metrech čtverečních nepřizabít.
To, co jsem našla bylo… zvláštní. Našla jsem pilníky. Normální? Kdepak, vážení! Už jste někdy viděli tak prapodivně zkroucený pilníček na nehty?
A jak jsem se tak prohrábavala těmi miliony krámů, náhle jsem se zarazila. Na dně jednoho z kufrů - tuším, že byl Sylviin - leželo spoustu malých lahviček. Mohlo jich být dohromady asi padesát. Zírala jsem na to, neschopna slova. Všechny se stejně třpytivě leskly. A ve všech byla stejně rudá tekutina. Bezděčně mi problesklo hlavou, že to vypadá jako krev.
Mám pocit, že tenkrát, když jsem v němém úžasu stála na tím divným objevem jsem poprvé ucítila strach. No, ale pak jsem vzala jednu z těch skleněných třpytlavých věciček… a odešla jsem. Přesně si pamatuju, jak jsem nohama v tlustých červených ponožkách se soby lezla po žebříku, který vede do podkroví. Lahvička bezpečně spočívala v kapse mého tlustého svetru a já se radovala, jak zjistím, co to je.
V podkroví jsem všechno uklidila, takže starosti jsem mít nemusela. Krom toho, vždycky jsem mohla říct, že jsem tam něco hledala.
Doskočila jsem na podlahu v patře a vydala se do svého pokojíku. Sluchátka tentokrát zůstala ležet na posteli. Místo toho jsem vytáhla malý kalíšek, vysypala z něj korálky a přelila do něj část lahvičky. Pěkně to smrdělo… nebo vonělo?
Opatrně jsem do zvláštní tekutiny namočila pruh látky, na kterou jsem narazila ve své vyráběcí superbedně. Zhnědl. Pořád jsem si nebyla jistá, co to vlastně je.
Zamyšleně jsem zírala na tekutinu. A pak jsem udělala věc, kterou, prosím, nikdy - až budete v podobné situaci - nedělejte. Nikdy.
Ušklíbla jsem se a z hlavičky jsem usrkla. Neplánovala jsem polknout - a taky jsem to neudělala - jen jsem chtěla ucítit, jak to podivné cosi vlastně chutná.

A netrvalo mi snad ani vteřinu, než jsem to poznala a vyprskla obsah svojí tlamky. Ono nejenže to vypadalo jako Krev. Byla to krev.

Upíří romantika

13. listopadu 2016 v 20:58 |  Upírské Vánoce

Kapitola 3.

"V čem ti vlastně tak moc vadí?"
"Jsou", hledala jsem to správné slovo "jsou příliš dokonalí!"
Katka zvedla jedno obočí.
"Dokonalí?"
Horlivě jsem přikývla.
"Jo. Slušní, nikdy se nerozčilují, jsou krásní, chytří, nedějí se jim trapasy a orientují se ve všem. Od módy až po teologii."
Což byla mimochodem naprostá pravda. Zrovna včera se s nimi taťka dohadoval o něčem ohledně Noemovy archy. V naší rodině je to takové stálé téma, protože babička je tím naprosto posedlá a stále nás krmí novými informacemi. Zakabonila jsem se. Katka totiž vůbec nevypadala jako někdo, kdo se mnou soucítí. Naopak, tvářila se celkem nechápavě. Mohlo se snad stát, že mě moje kamarádka nechápala? Podle všeho nejspíš jo.
"Možná by ses s nimi měla setkat", pokrčila jsem rádoby nedbale rameny, když nic neříkala.
Nerozhodně na mě pohlédla.
A tak se stalo, že jsem Katku pozvala. Pochopitelně to nebylo nic výjimečného - Katka u nás byla vařená pečená - ale teď se měla poprvé v životě setkat s nimi.
Pověsila si pestrobarevný kabát na háček a opatrně se rozhlédla kolem. Vypadalo to, jako kdyby se bála, že na ni Esmeralda s Ernestem odněkud vybafnou. Naznačila jsem jí gestem, aby byla potichu a opatrně, po špičkách jsem se doplížila ke kuchyni.
Ernest si právě neslyšně vyráběl čaj. Dlouhými prsty držel ouško mého nejoblíbenějšího hrnečku. Vší silou jsem se udržela, abych zuřivě nevybuchla. Zhluboka jsem vydechla a kývla na Katku.
Chtěla jsem, aby se s mým bratránkem setkala sama. Měla jsem pocit, že to tak bude nejlepší.
Tenkrát jsem neměla ani tušení, jakou zamotanici tím ve svém životě tím způsobím… Ach jo.
Když Katka obezřetně vplouvala dovnitř, ještě jsem měla chuť si mnout ruce, jak jsem to báječně vymyslela.
Spokojeně jsem se uvelebila na sedačce v obýváku a zanořila se do vánočních časopisů o módě, cukroví a dětech. Bůhvíproč je mamka pořád kupuje, takže jich máme doma hory. I když opravdu netuším, co se v nich může dozvědět užitečného, protože pokud vím, tak žádné další děti krom mě nemá a ani je neplánuje - tudíž tipy, jak zpříjemnit dětství batolícím se capartům moc neužije. Cukroví pečou tradičně babičky a módu mamka neřeší.
Probírala jsem se jimi, listovala a nezaujatě pročítala články o správné péči o pleť. Moje myšlenky přitom stále zalétávaly do kuchyně.
Zrovna jsem netrpělivě odložila poslední časopis a znepokojeně nakukovala chodbou ke dveřím kuchyně, když z nich náhle doslova vyletěla Katka. Bleskově - tedy mám takový dojem - jsem se napřímila a vzrušeně očekávala její reakci. Moje kamarádka se s prapodivným výrazem v obličeji vpotácela do obýváku a plácla sebou do nejbližšího křesla.
"No?", upírala jsem na ni netrpělivý pohled.
Zavrtěla hlavou a hlasitě polkla. Mám dojem, že právě v ten moment jsem pojala jakési matné podezření, že se všechno nevyvíjí podle plánu.
"Bože!", vykřikla pološepotem dramaticky Katka. Oči jí svítily. Nechápavě jsem nakrčila obočí.
"Bože!", zopakovala rozčarovaně "Jak si na něj můžeš vůbec stěžovat?!"
Vytřeštila jsem na ni oči. Popravdě jsem nebyla schopna slova, protože ať jsem si to plánovala jakkoli, tak s takovou reakcí jsem nepočítala.
"Je tak dokonalej!"
"Ne", vydechla jsem zoufale. To prostě nemohla být pravda.
Katka měla v očích pořád ten zvláštní lesk.
"Nemluvíme náhodou o tom novým čajníku?", zeptala jsem se nervózně.
Vrhla na mě nevěřící pohled. "O Ernestovi, přece!", a vzápětí nadšeně dodala:
"Má neskonale nádherný oči - všimla sis toho vůbec?"
Bez dechu jsem zavrtěla hlavou. Tak tohle byl můj konec.

Upíři podruhé

6. listopadu 2016 v 19:35 |  Upírské Vánoce

Kapitola 2.

Nastěhovali se, přivezli si kufry, nastrkali je do podkrovního pokojíku, který jsem byla donucena osobně vyklidit, zařídili se a začala moje Vánoční noční můra.
Rázem jsem začala nesnášet všechny ty nadšené dětské ksichtíky, buclaté Santa Clause a bylo mi nanic z pomyšlení, že budu rozbalovat dárky za přítomnosti těch tří odporných lidí.
Naneštěstí se Esmeralda ani Ernest příliš nezměnili. Oba byli vytáhlí, hubení s tmavýma očima a vystouplými lícními kostmi. A velmi, velmi bledí.
Bohužel se chovali slušně. Mamku i taťku tiše, téměř neslyšně pozdravili a okamžitě se uklidili nahoru. Aspoň že tak, jinak bych se nejspíš pominula. I tak jsem co minutu vysílala ke stropu svého pokojíku vražedné pohledy.
Říkáte si, že jsem nesnášenlivá a netolerantní? Nikoliv. Já mám pouze alergii na to, když mi někdo ruší mé dobře zavedené každoroční radosti. Tečka.
Zahrabala jsem se až po uši do deky s hrnkem kakaa na dosah, když se dostavil další důkaz toho, jak může být taková návštěva otravná.
"Můžeme dovnitř?", otázal se Ernestův sametový hlas. Zatnula jsem zuby. Návštěvě se prostě nesmí říkat ne.
"Jasně."
"Připadá nám, že jsi nějaká odtažitá", vetřela se do pokoje Esmeralda. Opatrně po mně pokukovala černýma lesklýma očima.
"Ne, to se ti jen zdá", odvětila jsem s jistou dávkou ironie v hlase, kterou se mi nepovedlo potlačit.
"Hele", zapředl Ernest "my bychom tu raději taky nebyli."
Měla jsem chuť odseknout, že mohli zůstat doma, nikomu by to nevadilo - já se nikam uklidit nemůžu. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem si dlouze povzdychla.
Ernest vypadal, jako kdyby se pokoušel splynout se stěnou za ním.
"Víš", opáčil klidně po chvíli ticha "nás se taky nikdo neptal. Popravdě řečeno se nám tu vůbec nelíbí."
Bezva. Napytlíkujou se k nám domů a teď mi ještě vykládají, jak se jim tady nelíbí.
"Matka si myslela", dodala omluvně Esmeralda "že se třeba sblížíme. No, mám takový pocit, že to se jí nejspíš jako dárek pod vánoční stromeček nesplní, ale můžeme se alespoň snášet, ne?"
Aha. Takže teď mě budou ještě poučovat.
"Zajímavý.", hlas se mi téměř třásl vzteky. "Tak vy si to klidně dodržujte, ale mě z toho vynechte", nasadila jsem si sluchátka. Doufala jsem, že pochopí, že už se s nimi bavit nechci.
Podívali se na sebe, pak se zvedli a opravdu odešli.
Cvakly dveře a já si sundala sluchátka. Bylo mi jasné, že pokud mám svátky klidu a míru přežít, budu potřebovat podporu. Podporu s tím nejšílenějším smyslem pro módu, zvráceným, sadistickým humorem, ledově modrýma očima a schopností být neustále online. Budu potřebovat jediného člověka, který mi opravdu rozumí. Budu potřebovat Katku.

Vánoce s upírem

30. října 2016 v 19:44 |  Upírské Vánoce
Tak je to, vážení, tady. První, úvodní, poněkud dlouhá kapitola. Tesáky? Ty zatím nečekejte. - Objeví se časem!

Kapitola 1.

Vánoce. Nejkrásnější svátky v roce, doba, na kterou by se měl každý těšit. A vypadá to, že toto pravidlo většina lidí radostně dodržuje. Kupujeme si kýčovité ozdůbky, abychom si v obydlí navodili "Vánoční atmosféru", úzkostlivě se snažíme předcházet všem hádkám a pouštíme si vánoční písničky a koledy.
Patřím mezi tuhle skupinu lidí. Řadím se mezi ty, kteří už na začátku listopadu běhají jako šílenci po nákupních centrech, hledají ty nejdokonalejší dárky pro své bližní a pokouší se nějaké ručně vyrobit.
Nepopírám však, že stejně jako se hrdě hlásím do skupiny Vánočních šílenců, tak jsem i prototyp zástupce lidí, kteří - a to ať se snaží, jak mohou - nedokáží vytvořit žádný praktický, natož esteticky zajímavý a hezký dárek. Tudíž se raději jako zombie potácím mezi regály a s maniakálním výrazem do košíku házím vlastně všechno.
Jenže… tyhle Vánoce.
Tyhle Vánoce k nám máma pozvala tetu Sylvii a jen tak mimochodem její děti. Syna a dceru. Z nějakého nepochopitelného důvodu se odjakživa nesnášíme. Problém je, že ať se snažím, jak se snažím, vždycky mají navrch. Pokaždé mě nějak trefně odpálkují a mně nezbývá nic jiného, než se pokořeně odplazit někam do kouta.
Tak. Takže, když mi to máma - jen tak mimochodem, jak to matky obvykle dělávají - oznámila, bylo mi jasné, že tyhle Vánoce pro mě budou horor. Vyprskla jsem hráškovou polívku.
"Hanko?"
Nasupeně jsem se na ni zadívala.
"Máš s tím snad nějaký problém, zlato?", usmála se sladce. Možná, že tenhle úsměv fungoval kdysi na mého otčíma, ale na mě nikdy. A už i u něj nemívá takové úspěchy.
"Jasně že mám!", opáčila jsem. "Zkazí mi celé Vánoce!"
Máma zavrtěla hlavou. "Nebuď blázínek! Neviděla jsi se s nimi od doby, kdy ti bylo deset! Určitě si teď budete rozumět."
Mamka to říkala s tak obrovským přesvědčením, že jsem v nenávisti k nim na pár vteřin bezděčně zakolísala.
"No tak. Brouku."
"Neříkej mi brouku.", opáčila jsem, zdaleka ne tak naštvaně, jak bych si přála, aby to znělo. Mamka se toho chopila a prohlásila:
"Bezva. Takže jim jdu zavolat…", a zvedla se od stolu. Zase jsem prohrála. A to budu tyhle Vánoce prohrávat pořád!
Proč? Protože, když se vám dva nevítaní hosté usadí v pokoji přímo nad hlavou, tak se tomu vážně nedá říkat výhra. A myslím, že tohle slovo byste nepoužili ani kdybyste měli tu čest s jejich matinkou.
Sylvii jsem neměla nikdy ráda. Máma si s ní skvěle rozumí. Říká, že Sylvie je něco jako spojka mezi dnešní generací a starými dobrými časy. Uf. Nevím, jestli ji měl rád táta, než umřel, ale doufám, že ne.
Moment - nezmínila jsem se, že? Aha. Když jsem byla úplně malinká, tak měl táta autonehodu. Umřel. Vůbec se na něj nepamatuji, vždycky tady byl František, který se o mě staral. No, a pak si ho mamka vzala a já mu teď říkám tati.
Tedy, jen před ním.
Teď po mně nenápadně pošilhával svýma šedýma světélkujícíma očima a mně bylo jasné, že až se mamka bude spokojeně v obýváku dívat na pitomoučký seriál o zamilovaných lidech, nenápadně se vplíží do mého pokoje a pokusí se mi otcovsky domluvit. A stejně tak dobře jsem věděla, že se mu to nepovede, protože stejně skončíme u něčeho úplně jiného a budeme se smát tak nahlas, až vyrušíme i mamku u televize a ona za námi trochu nakvašeně přijde, že děláme hluk.
Ach jo. Už takovou spoustu let si žijeme v tomhle pididomě tak spokojeně a spořádaně! Neříkám sice, že tu není trochu nuda a nějaké to povyražení by našemu bejváčku neprospělo, jenže… zábava takového ražení?
Když jsem v myšlenkách došla k tomuhle, zhnuseně jsem odložila lžíci - ne snad, že bych před tím jedla, nabírala jsem bezúčelně polívku a stejně bezúčelně ji nechávala žbluňknout zpátky do misky - třeskla o okraj misky a udělala na zelené tekutině kruhy.
Popadla jsem nádobí, vrazila ho do dřezu a otráveně se šla zašít do pokoje. Do pokoje, nad kterým budou za pár dní nocovat oni.

Jako to nejrozumnější, co jsem v té chvíli mohla udělat se mi jevilo vzít si sluchátka a do omrzení poslouchat vážnou hudbu. Pokud vás to zajímá - zbožňuju vážnou hudbu.

Máte rádi upíry?

29. října 2016 v 19:28 |  Upírské Vánoce
...a Vánoce? Já se hlásím k obojímu!
A co takhle povídka o upírech a Vánocích? Je libo pěkně upíro-Vánočně si počíst?
Jednoduše… měla jsem takový malinký nápad.
Sedla jsem si k počítači a chvíli na něj zírala jako sůva z nudlí. (A že jsem v tom přeborník!) Pak si mé zvrácené já otevřelo chrom, google disk a napsalo první řádek. No, a jak těch řádků přibývalo, napadlo mě, že se o ně podělím. Konečně, proč ne?
Každou neděli sem přidám jednu kapitolu upířího příběhu.

….takže se těšte, protože Christmas with Vampire přichází!

Ahoj, ahoj

12. září 2016 v 19:35
Miss nejen, že píše. Ona totiž i kreslí. A maluje.

Dámy a pánové, držte se!


Amerygl Chrabrá - alias královna z jednoho mého příběhu.

....všimli jste si toho draka??:-)




Tohle bych mohla být já. :-D Obrázek jsem pojmenovala Mrs writer, ale... odteď je to miss pisálka.




Dvě hlavní hrdinky mého příběhu "Živelná pohroma". Voile, mám tu čest vám představit Re (nahoře), která zastupuje oheň a Bibi (pochopitelně a zcela logicky ta dole), a ta má na starosti víííítr! Fíííí! :-)




Máte rádi superhrdiny?



Fírnen. Kdo četl Eragona, pochopí.
Nápis byl: Just to fly (Pro neangličtináře: Prostě létat), ale jaksi se tam nevešel.



A nakonec znovu draci. Moji oblíbení.

Tak co, líbilo? Dejte mi, prosím, vědět.
Jo, a jen tak mimochodem: je tu nějaký milovník draků??

Téma týdne - hluboko uvnitř

13. července 2016 v 10:47
Každý je nějaký. Nikdo nemůže být stejný jako ty, nebo jako někdo druhý.
--
To sice ano, ale ještě ke všemu je dost lidí jiných uvnitř a jiných zvenku. Fasáda neprozrazuje, jestli je v domě uklizeno. Obal knihy mi nikdy nepověděl, jestli ji po přečtení nadšeně doporučím všem v okruhu dvaceti mil, nebo zda ji zhnuseně hodím do koše.
Stejně tak neumím zpozorovat, co kdo má hluboko uvnitř.
Znám dost lidí, o kterých jsem se mylně domnívala, že je mám naprosto přečtené.
Nemám schopnost dívat se dovnitř.
Když mi někdo nadšeně vypráví o výletu do Krkonoš a básní o koupání, sluníčku, přírodě a bůhví o čem ještě, možná si přitom v klidu myslí: "Ježíš, tak nepovedenou dovolenou jsem snad ještě nezažil! Sousedi nepříjemný, jídla drahý a hnusný a ten děsnej smrad…"
Nic nepoznám.
Nebo ještě lépe.
Konverzace na téma moje nový botky.
Já: "Líběj se ti, že jo? Žlutá je asi moje nejoblíbenější!"
Načež kamarádka odpoví: "Jo, krásný!!" a myslí si "Božínku, ta je blbá jak tágo! Jak může ty boty nosit k těmhle šatům?! A žlutá vůbec…? No fuj…"
A tak dále a tak dále!
Nepoznám to. Nikdy. Zaručeně budu v tomhle vždycky mimo…

Další články


Kam dál